Buamera (28.)

Koupání v tůni je za horké výhně příjemné osvěžení se dvěma nejistotami. Jak se ve vodě daří parazitům? A jak se s nimi bude dařit nám? Podivná ryba ohromuje svými triky. Vyplivuje pramínek vody, kterým s udivující přesností sráží hmyz. Spolkne jej, jak dopadne na vodní hladinu. Domorodci se nechtějí nechat při rybolovu zahanbit. Co chvíli se zvedá nad hladinu ruka s vítěznou kořistí, za žábry drží další rybu. Vypadá to jak jednoduchý trik kouzelníka. Pozdvižení je při koupeli Jitky. Na břehu nikdo nechybí, je vyprodáno, zabloudil sem i náčelník. Reakce jsou bezprostřední, ženy se chichotají v upřímném divení. Teď si mohou největší atrakci záhadné podprsenky prohlédnout všichni. Po koupeli se chystá hostina, její příprava probíhá na pevné zemi, pro nás větší jistotě. Ženy přinášejí z džungle ohnivě červené, asi metr dlouhé plody pandanu, překvapení buamery. Zaoblený nůž z holenní kosti ptáka kasuára je ideální na dlabání žluté dužiny a vydrolování špičatých červených jader s tukem. Ženy připravují oheň a nad plameny nahřívají listy banánovníku, aby byly tvárnější. Do pružné lupenové kapsy se balí na kousky nadrcená buamera, důležitá je vnější strana se semeny. Přírodní trouba je hotová, zelené balíčky převázané ratanem se vkládají do ohniště. Zanedlouho s napětím sledujeme rozbalování horkých lupenů. Lahůdka vypadá skvěle barevně, chuť jí chybí. Jádra se promačkávají a přidává se voda. Červenou omáčku doplňuje dušená réva batátů. Hostitelé srkají omáčku z velkých listů, které nahrazují talíře. Ozývá se zálibné mlaskání, obličeje rudnou nánosy buamery a připomínají velkohubé klauny. Mně místní apetit barví spíš do zelena, jiný výraz pro chuť než odporná by byl bohapustou lží. Ale jsme hosty, nezbývá než jak oslíci souhlasně pokyvovat hlavami. Půst žaludků snad zaženou batáty, mladší žena „azbestovou“ rukou vytahuje z ohně černou hroudu, spálený nános odstraňuje klacíkem. Přímý oheň je tady jediný kuchař, opravdové pečení i vaření jsou neznámé, chybí zde pro ně nádoby. Jak skvělé polévky z darů džungle by mohli domorodci vařit, kdyby měli v čem! Bambus má své slabiny. Než se objeví první kotlík, bude se dál jen rožnit nad ohněm a péct na rozpálených kamenech.

Keramika je zde neznámá.

SÁZÍM DO SVÝCH STŘEV
Šamani vzdálených klanů přivolávají černou magií na nepřátele žravost tufo’a a hladomor loka. Původ krutostí se připisuje hadímu duchovi, který posílal své dvě ženy za hledáním potravy do džungle. Když odešly, odhodil kůži a stal se krásným mladým mužem. Jedna z žen však odhalila tajemství a hadí kůži zničila. Jako odplatu seslal hadí duch na lidi hlad a smrt. Hlad je všudypřítomný. Je tak zásadní, že střeva jsou pro Korowaje místem cítění a myšlenek. „Sázím do svých střev“ znamená „Myslím, že…“ Korowajové nemají žádné kožené předměty, protože snědí ze zvířete i kůži. Je zde toho tak málo k snědku! Nebo hodně? Na vykácené mýtině kolem chýše rostou hlízy keladi a batátů, za ságem je cesta delší. S domácími vyrážíme za potravou džungle. Cokoliv živé v trase se stane vítanou kořistí, myši, žáby i velké pakobylky. Sarančata a brouci mají úžasné mimikry. Hmyz i ještěrky se osmahnou na ohni nebo se jen vmáčknou mezi listí a spolknou syrové. Více práce je se želvou. Nejplodnější místo je malá zátoka, kde ženy loví kraby. Napínavé je sledovat připravený luk nad vodní hladinou. Tak bohatý úlovek jsme v krátké chvíli nečekali. Na hady, savce a ptáky jsou specialisté muži. Loví sami nebo v menších skupinách. Stopují kasuáry i stromové klokany, výjimečně najdou obrovité kasuáří vejce. Na divoká prasata muži číhají na stromech. Pokud začne divočák rozrývat kořeny, má smůlu, šíp je rychlý. Lovec si hodí úlovek na záda a s prasečíma nohama sevřenýma kolem krku a boků se vrací do chýše. Když zabije prasnici, jsou darem džungle selata. Za nohu se přivazují k podlaze domácí chýše. Když jsou příliš velká, stěhují se do „chlívku“ pod stromem, kde čekají na smrt. Náročné prostředí deštného pralesa je živnou půdou nemocí. Díky slabé výživě je život krátký. Vlezlá smrt je rychlá a častá, Korowai umírají na malárii, šípy a parazity. Mrtví se odloží do opuštěné stromové chýše nebo se zahrabou v džungli. Málokomu se podaří dožít padesáti let, obvyklý věk je pětatřicet. Dětem se dává jméno až v roce a půl života.

Dřív to nemá smysl, mnoho jich umírá.

DUCH LALEO
Zprvu nechápeme, co se před námi odehrává. Muži nosí do potoka stromky, větve a velké listy, přehrazují potok a vodu odvádějí jinam. Střídají je ženy s mohutnými ságovými listy, které mají madlo z klacku na lepší držení. Tuhými lupeny přelévají vodu za přírodní bariéru. Počínání je sisyfovsky nesmyslné jen zdánlivě. Jsme svědky podivného rybolovu. Hladina postupně klesá a objevují se první bahenní sumečkové. Nejsou v pasti uvěznění sami, cestu pryč marně hledají i krevety a krabi. Jejich počet příjemně narůstá, netradiční rybolov je účinný. Kořist se svazuje ratanovými šlahouny do věnců pro lehčí nesení. Obličeje žen ovládly spokojené úsměvy, těšíme se na zpestření slabého jídelníčku. Nedočkali jsme se ryb, ale velkého překvapení. Náčelník naznačuje, že doba návštěvy vypršela, už bychom měli jít. Jeho belén, ne, zní nekompromisně. Nechce se nám věřit, něco je špatně. V čem je problém, vyvedli jsme něco? To se už nedozvíme, luk se šípy v rukou je dostatečně výmluvným gestem. Odvěká víra Korowaje učí, že kontakt se zlým duchem laleo je pohroma pro jejich svět. Prohnaný duch na sebe může vzít i podobu bledé tváře, duchové znají různé triky. Rozčarování je silné, blátem klopýtáme zpět k řece. Podobný průběh mají i některé další návštěvy. Po dvou dnech ve stromové chýši přichází signál k odchodu. Nedohlédneme, jestli podivný zvyk panuje jen teď, zda jsme se trefili do zvláštního období, třeba příprav rituálu. I kdybychom znali nejvíc ze všech, kteří na začarované území pronikli, bylo by to stejně málo. Svět Korowai je příliš uzavřený a nelze mu porozumět. Že se nás u první chýše lekli, byla náhoda, jinde nám dávají svou sílu výrazně najevo. Jsme na území lovců lebek. Zda bývalých, můžeme prohlásit až po návratu. V divočině je vše na ostré hranici, od úsměvu k fatálnímu problému je příliš blízko. Za chybu jedince mohou pykat všichni. Je relativní, co zde považovat za úspěch, asi každý návrat. Ve vzduchu visí strach neznáma, vymknout se to může kdykoliv. Stačí špatné gesto, nepromyšlené jednání či ukvapená reakce a malér je na světě. Špatně se o tom mluví, ale po celý pobyt tady jsem pod velkým tlakem. Spoustu úsměvů pracně hrajeme, vnitřní nejistota nejde odložit. Může to zde skončit i jinak než dobře, expedice u Korowai je velká hra, kterou nemusíme vyhrát. Opravdové hráče živočišně baví hrát. Nejsem si jistý, jestli jsem velkým hráčem. Přiznávám, že žít vodlišném světě není jednoduché. Pokud ano, neznámo se vytratí. Jednou jsem šel džunglí s novým přítelem, který začal z ničeho nic přímo přede mnou na cestě konat potřebu. Visícímu lejnu pomohl rukou, nenuceně se zvedl a prý zda se tady najíme. Jak reagovat?

Zažíváme momenty, které papír neunese. Nové situace se množí, každá reakce je nejistotou premiéry. Zatím všechno klape, ale ne vždy to musí vyjít.

Třetí oko nerozchodíš!