LIDOJEDI (20.)

Přiznávám tedy, že jsem – ve dvou případech – byl svědkem toho, že zdejší lidé pojídali maso z těla svého zemřelého příbuzného. (V prvém případě své vlastní právě zemřelé babičky.) Více se mi však o tomto krutém zážitku hovořit nechce. Navíc musím zdůraznit, že v průběhu třiceti pěti let, po které jsem Novou Guineu navštěvoval, nebyl žádný jiný místní zvyk tak potlačován a před cizinci tak zastírán, jako právě kanibalismus. Kdybych měl odpovědět znovu na otázku, jsou-li Papuánci lidojedi, řekl bych: „Dnes už nikoli, v minulosti, v prvé polovině dvacátého století však kanibaly nesporně byli. A to příslušníci skupin sídlících na jihu dnešní Papuy–Nové Guineje. Zde bylo lidojedství opravdu velice rozšířeno, stejně jako i lovectví lebek. Lidské lebce bylo a dodnes je přisuzováno mimořádně silné magické působení.“

Proč Papuánci lidi zabíjeli a pojídali? Které části lidského těla jim chutnaly nejlépe? Na tyto otázky existuje několik odpovědí, protože existuje několik rozličných důvodů zdejšího kanibalismu.

Ten nejběžnější je vlastně nejbanálnější: Papuánci pojídali lidské maso prostě proto, že jim chutnalo. Protože normy lidských vztahů byly ve společnosti jiné než u nás, nepovažují Papuánci tento důvod za nijak nedůstojný nebo dokonce zavrženíhodný. A to ani tehdy, kdy mělo takové „gurmánské“ lidojedství zvlášť odpornou podobu. (Třeba na Gazelím poloostrově, kde jeden z místních náčelníků zabíjel ženy ve vysokém stupni těhotenství, protože mu nejlépe chutnalo maso dosud nenarozených dětí.) Je tu ovšem další důvod. V mnoha oblastech Nové Guineje chyběla masitá strava.

Někdy má však papuánské lidojedství „vznešenější“ důvody. Pojídáním lidí byl dáván průchod spravedlnosti. Na Nových Hebridách byli zloději odsuzováni k „trestu smrti“ snědením. Toto „soudní“ lidojedství je jistě blízké jiné formě papuánského kanibalismu: zabíjení a pojídání zabitých nepřátel. Nepřítel kmene je vočích jednoduchého člověka zločinec a zaslouží si stejný trest jako vrah. Byl nejen sněden, ale předtím ještě nejrůznějšími způsoby potupen: v některých oblastech Nové Guineje kamenovaly zajatce děti, jinde ženy.

Jinde se setkáváme s představou, že s masem nepřítele přecházejí na vítěze i válečnické schopnosti nebo mana (jakási nadpřirozená síla) zabitého. Například na Mare (souostroví Nové Kaledonie) bylo tělo přemoženého nepřítele rozkrájeno na maličké kousky, aby se na každého příslušníka kmene dostalo alespoň trochu z moci mrtvého. Stejně byly při lidojedských obřadech snědením některých orgánů zabitého muže získávány jeho sexuální schopnosti.

Lidojedství nepochybně souvisí s četností bojů a střetů mezi skupinami. Války byly mezi domorodci časté. Mohly mít různé důvody. Často se bojovalo (a bojuje i dnes) opůdu. Vlastnické nebo užívací právo se odvozovalo od nejdávnějšího předka klanu. Někdy se bojovalo o „státní hranice“ – o to, kudy vedla hranice mezi dvěma skupinami. Jindy šlo o„krevní mstu“, o pomstu za zabití příslušníka vlastního klanu. Bojovalo se také o vepře nebo o ženy.

Všechny důvody papuánského kanibalismu souvisely vždycky spotřebami, s životem člověka, který zabíjel a pojídal maso zabitého. Někdy se ale setkáváme i s rituálním pojídáním lidí, které se koná „na počest“ nadpřirozených sil. Tento náboženský kanibalismus je nejčastější na Nových Hebridách. Na tamním ostrově Tanna byli zabíjeni muži i ženy na počest ducha, který sídlil v obětním kameni. Do kamene vyhloubili četné otvory a z nich potom mocný duch pil krev nešťastných obětí. Maso obětovaných pojídali místní lidé.

S náboženskými představami souvisí i rituální pojídání lidí při obřadech tajných mužských společností, jak to bylo rozšířeno zejména na Gazelím poloostrově. Nejznámější z tamních tajných společností, Duk–Duk, koná pro nově zasvěcované hostinu, na níž bývalo podáváno maso zavražděných příslušníků sousedních skupin. Shromaždiště jiné tajné mužské společnosti (Ingiet) bývala přímo označována jako „břicho“. Účastníci obřadů konaných v „břichu“ se museli vyhýbat jakékoli jiné masité potravě kromě lidského masa.

Více než o lidojedech jsem na Nové Guineji slýchal o endokanibalismu. Tímto slovem etnologové označují lidské skupiny, které pojídají vlastní příbuzné. Endokanibalismus je nejvíce rozšířen ve společnostech nejjednodušších, kde lidojedství pomáhá řešit nedostatek potravy. V takové situaci lidojedi logicky sáhnou nejdříve po oběti, která je nejblíže. Po vlastním příbuzném, vlastní ženě, vlastních dětech.

Na Nové Guineji nebyli zabíjeni živí příbuzní, ale jsou pojídáni jen někteří zemřelí členové rodiny. Na pobřeží Geelvinského zálivu pojídali rodiče své zemřelé děti, vdova svého zemřelého muže a podobně.

S posledními projevy endokanibalismu jsem se u Papuánců ještě setkal. My etnologové jsme se často přeli o rozsahu a existenci kanibalismu na Nové Guineji. Máme své zdejší přátele rádi. A přece musím znovu přiznat: Ano, mnozí byli skutečně lidojedy. A také lebkolovectví bylo značně rozšířeno.

Kdo by ale chtěl soudit, kdo z nás by chtěl hodit kamenem, ať se nejprve podívá o 10 000 let dozadu, do vlastní minulosti, do dějin barbarské Evropy, která znala podobné obyčeje a žel i podobné zabíječe. (Archeologické doklady o existenci lidojedství byly nalezeny i na území České republiky.)

Papuánec stojí na Rubiconu mezi včerejškem a zítřkem. Až zvedne hlavu, pohlédne dopředu. Do zítřka, ve kterém lidojedi a lovci lebek navždy pominou.