Lukulské hody (99.)
19. 11. 2005, 10:00

Zdroj: Archív
Ledovce máme za sebou, čeká nás moře. Při mé první návštěvě se tady nikam nesmělo, teď provádíme jiná kouzla. Proplétáme se spletí delty řeky Timiky, kde stojí na dřevěných pilotech vyvýšené vesnice. I zde se objevuje nová papuánská vlajka, opět Papua Merdeka.
Mangrove tvoří nekonečné pásy a my najíždíme do vodních cest mezi ně. Sladkovodní krokodýli se střídají s mořskými podobně jako se voda sladká míchá se slanou, delta ústí v souvislou modrou plochu moře. Kdyby nám tady zvadl kašlající motor, mořské proudy by si s námi pěkně pohrály! Nedoufal jsem, že bychom mohli doplout až do soukromého přístavu, ale zázraky se stále dějí. Vymalovaná cedule Welcome to beautiful Amamapare, Vítejte v překrásném Amamapare je jen pro zaměstnance firmy, ale překvapivě vítá i nás. Před námi je zhmotnělé Čapkovo RUR. Tady končí potrubí, které kopíruje terén vzhůru do hor až k obřímu mlýnu, který drtí rudu na prach a posílá koncentrovaný kal s mědí, zlatem a stříbrem na 118 km dlouhé putování dolů. Zde se kal suší a nakládá na tankery. Lodě s drahocenným nákladem plují přes oceán do Japonska k tavicím pecím. Jsme na území kmene Komoro, který si marně stěžuje, že důlní hlušina v řece Aikwa způsobila záplavy, které zničily jejich ságové palmy. Koho to tady zajímá?
Naše bárka kotví u stonásobně větších kamarádek. Policie nás nechává projít na pevninu a nikdo nás z ostře střežených míst nevyhazuje. Začínám věřit úplně všemu. Kdyby byl v dosahu Pentagon či Bílý dům, byly by logickým pokračováním našeho fantastického příběhu. Jsme opět v místech, kam se mnoho normálních smrtelníků nedostane. V kanceláři vybavuji „stravenky“ na královskou hostinu. Je málo pokrmů, které by zde chyběly. Je libo hovězí australské, Zéland nebo Anglii? Roštěnky, steaky, marinovaná masa, sýry francouzské, švýcarské, zákusky, deserty, ovocné mísy a zmrzliny. Za kouzelný papírek je hora jídla naše. U jídla se dobře vypráví a ještě lépe poslouchá. Odhalována je nám anabáze vzniku kolosální stavby. Z Austrálie sem hydroplánem dovezli muže a zásoby. V mangrovových močálech se řezal prostor pro mořský přístav. Muži po pás ponoření v blátě se prořezávali mangrovovými kořeny. Petardami udržovali krokodýly v patřičné vzdálenosti. Přistávací plochy řezali specialisté visící v lanech z helikoptér. Nejprve prořezali vršky stromů a hustou spletí se teprve dostali dolů, pak z kmenů tvořili přistávací plochu. Teď zde sedíme my a místo probíjení se vysoko v horách džunglí a bahnem stejnou cestou zpět do Beogy si plníme vyhladovělá břicha.
Obžerství a nečekaný komfort se dá vydržet.
ZTRÁTY A NÁŘEZY
Letecky přes ostrov Biak (a krátký výlet na něm) skáčeme do „našeho“ Sentani. Šikovní entomologové zabodovali, vrátili se v pořádku, škoda jen že sami. Pilot Bob letí do oblasti Beogy, ale na zprávu čeká marně. Navrátilci ještě nedorazili, není koho vyzvedávat. O den později prožívám jeho další let na letecké základně v přímém přenosu vysílačky. Z centrály se dozvídám, že je nad Beogou, pak se spojení ztrácí. Bobovo letadlo se vrací zpět, dosedá na ranvej, motory utichají, nikdo nemává. Z kabiny vyskakuje Bob samotný, Miro s Martinou nikde! Prý se nedalo přistát. Zítra musíme všichni odletět přes Bali k domovu. Co teď? Po hodinách marného čekání se objevuje nová šance. Spojujeme se s letadlem konkurenční společnosti, je právě nad „naší“ oblastí. „Ano, jdeme do toho! Zkusíme přistát!“ prozrazuje vysílačka. Mraky milosrdně ustupují, daří se sednout. Jsou tam! Stroj nakládá zavátou horolezeckou dvojici a veze ji k nám. Šťastné setkání provází obrovská úleva. Po dvanácti hodinách nervů na dispečinku si mohu vydechnout. Definitivní happyend. Večer zapíjíme společnými silami velká vítězství. Je co oslavovat, všichni jsme v pořádku bez zranění v civilizaci. Miro hodnotí jejich odchod ze základního tábora slovy, že rychleji jednal, než myslel. Oceňuji zpětnou sebekritiku, v této chvíli bych dvojici zulíbal (pro jistotu bych začal od Martiny). Jsem rád, že jsou všichni v pořádku a vše šťastně končí! Za sebou máme nejvyšší vrcholy, spokojeně odletíme domů. Kolem půlnoci se Miro pleskne do čela. Zase nějaká kulišárna? Půlnoc je pro ně jako stvořená!
„Do frasa! My sme ale somári! Zabudli sme konvu s materiálom za sedačkami lietadla!“ Nechce se mi věřit. Prokletá konev, na kterou nosiči na treku nejvíc nadávali, která stála tolik krve a potu! Ráno odlétáme brzy, ke konvi se už do malého letadla nedostaneme. Další daň Irianu! Ztrácíme toho hodně. Ztrácíme a nalézáme. Podstatná je jistota, že nalézání převažuje. Odlétáme bohatší o zážitky, které každý z nás považuje za životní.
Nevím, zda se ještě někdy vrátím.
Guinejské ztráty a nálezy?
Ztráty a nářezy!