Polohy na Nové Guineji (4.)

Stejným výrazem ipi–pisi momona označují i orgasmus ženy. To jen potvrzuje skutečnost, že obyvatelé této části Papuy–Nové Guineje, stejně jako mnozí Papuánci a Melanésané žijící na hlavním ostrově, neznali fyziologický důvod početí. Tedy to, že žena otěhotní jen tehdy, když ji muž oplodní.

Už v trobriandské báji o vzniku lidí rodí žena–pramatka bez toho, že by se její partner (jímž je v místní mytologii její bratr) o zplození potomků jakýmkoliv způsobem zasloužil. Stejně jako u mnoha papuánských kmenů i zde svým penisem muž jen jakoby „otevírá ženu“. Ale ani to neplatí všude. V jiné báji se říká, že dokonce i o panenství připravil pramatku Trobrianďanů nikoli muž (byť bratr), ale tropický liják. Panna otěhotnět nemůže. To chápali i obyvatelé tohoto souostroví. Když je ale žena zbavena „přítěže panenství“, mohl už do jejích útrob vstoupit duch a v jejím těle pak vytvořit zárodek budoucího potomka.

Dítě je vázáno na matku. Také posloupnost se odvozuje od matky. Trobrianďané jsou „matrilineární společnost“. Matky se se svými syny pohlavně stýkat nesmějí. Ina jinak eroticky svobodomyslných ostrovech platí zákaz krvesmilstva. Naproti tomu i velice malé děti, které se běžně stávají svědky pohlavního styku dospělých, si „hrají na sex“. Těmto hrám se říká kayata, což znamená přesně tolik co soulož.

Když se zdětí stanou pubescenti, jejich milostné cesty se rozdělí. Jsou označováni odlišnými výrazy: Jinoši jsou toulatile, kdežto menstruující dívky se nazývají nakubukwabuya. Obě pohlaví se navzájem svobodně a bohatě stýkají. Mimořádně důležitou a významnou institucí Západního Pacifiku jsou „Domy svobodných mužů“.

Rozlehlá chýše svobodných mládenců, která se na Trobriandech nazývá bukumatula, patřila ke každé místní vesnici. Budovu obývají neženatí jinoši. Každý z nich má své lůžko a jakousi „mládeneckou komůrku“. V ní každý z chlapců přijímá návštěvy neprovdaných dívek. Spát spolu mohou často a bez omezení, společně jíst však nikoli. Poněvadž jeden ze „zákonů“ zvykového práva přísně zakazuje, aby se navzájem neprovdaní lidé společně stravovali. Zatímco mládenci mohli bez námahy nalézat uspokojování svých erotických potřeb v „domech svobodných mužů“, neprovdané dívky konaly „dámské jízdy“. Opustily společně vesnici (zpravidla pod nějakou záminkou – například společným lovem v moři) a vypravily se do některé vzdálenější osady a tam si na jednu noc každá našla nějakého dočasného partnera.

Milostný život jinochů a mladých dívek, ale i milostný život ve zralejších letech znamenal „normální“ vztah muže a ženy. I trobriandská společnost – ve věcech fyzické lásky neuvěřitelně liberální a otevřená – považuje jiné formy uspokojování erotických potřeb za nevhodné. V místním folklóru jsou zmínky osouloži mužů se psy. Tuto zoofilii, ale i jiné formy pohlavního styku mimo standardního vztahu muže a ženy, lidé většinou odsuzují.