Sing sing (56.)

Ostrá žlutá přechází ve zlatou. Zlaté rajky září v havraních vlasech jako svatozář. Jiné hlavy zdobí čelenky z kasuárů. Skrz nosní přepážky si muži prostrkávají klacky a prasečí kly. Jsme svědky tanců sing sing, při nichž za doprovodu dlouhých bubnů kundu potažených kůží vyrážejí domorodci divoké dávivé skřeky síly zemětřesení. Sveřepá stařena neodloží drsný výraz ani při tanci. Na velkou slavnost bychom museli pár dní počkat, ale to nedokážeme. Domácím se náš spěch těžko vysvětluje, čas vnímají jinak. Je pro ně tím jediným, čeho mají dostatek. Domorodci dělají sobě i nám radost, dělají věci, které sami chtějí. Ve Framinu získáváme nosiče pro pochod přes hory. Cestu zná jedině nejstarší Paulus: „Šel jsem tam s australským misionářem před patnácti lety. Jediný jsem byl v Oksapminu, ostatní nikdy nepřešli hory! Tak dlouhou cestu nikdo nepodnikl!“

Pravé polovině ostrova vládne papuánská pidgin, zkomolenina angličtiny, místních jazyků, němčiny a čínštiny, kterou vytvořila potřeba společné komunikace. Obsahuje 1 300 slov a její vyjádření jsou omezená. Jestliže jídlo je kaikai, jídelna je haus kaikai amenu pas bilong kakai. Snídaně je kaikai bilong moning, večeři už možná uhodnete sami. Jasně, kaikai bilong apinun! Pas je univerzální slovo pro dopis, knihu, lístek… a podobně mnohovýznamových slov je v pidgin možná většina. Pro nás je příjemná blízkost angličtině. Obraty působí někdy komicky, ale s domorodci si můžeme povídat.

Vesnička nás vyprovází a ženy se bojí o své muže. Vrátí se, neublíží jim cizí kmeny? My jsme zvědaví, kdy potkáme příští lidi. Líbí se mi mladý náčelník Yalopi, který od misionářů získal oranžový overal, montérky určené cestářům, které mu plní funkci slavnostního oděvu, kvádra. Ve světě nahoty je každý oblek sváteční. Yalopi jde kus s námi, důvodem je nejen chlubení se výjimečným oblečkem, ale i cesta za kvalitními kameny do praku, jeho jediné zbraně. Z hrubě otesaných prken vyčnívají kříže tak příznačné pro nejčastější Paulusovu větu popisu cesty, která nás čeká:

„Stačí krok vedle, a jdeš k Bohu!“

LOV
Oheň ozařuje unavené výrazy nás i nosičů, v ešusech se vaří polévky. Uííúúú! Večerní pohodu prořízne vzdálený Paulusův skřek. Vyrazil s lukem na obhlídku terénu a tvrdil, že se bez kořisti nevrátí. V noční tmě jsme brali jeho slova s rezervou, jen blázen by vyrážel lovit za tmy. Ne bláznovství, ale zkušenost.

Do nosičů po dolehnutí výkřiku jako když střelí, okamžitě běží do tmy za zvukem. Úsek od řeky sem k tábořišti byl pro nás „bílé změkčilce“ obtížný i za světla balancováním po kluzkých kamenech a kmenech stromů a škrábáním se do strmých srázů. Nosiči běží bez problému černým prostorem. Paulus dokázal vyčenichat kořist, ucítil vačnatce. Chřípí se chvěje, tváře lovců pralesa dostávají pudové divoce živočišné výrazy. Paulus s lukem šplhá po hladkém kmeni vysoko do koruny. Ostatní, i když mají jen praky s kamennými projektily, jsou jak mrštné opice v mžiku na okolních stromech, aby vyčmuchaný kuskus neunikl. Paulus už je pár metrů od zvířete, nohama se drží kmene, ruce napínají ratanovou tětivu luku.

Zásah! Po první střele se kuskus řítí dolů, mrtvé tělo žuchne ve tmě na zem jak odhozený vak. Uííúú, letí pralesem vítězný ryk. Lovci se sklánějí k mrtvému zvířeti a střelec rituálně láme přední nohy přesně tak, jak ho to naučili předkové. Působí to přirozeně, přecitlivělost zde nemá prostor. Není v tom nic ošklivého, co by se nemělo stát. Oheň zvířeti pálí srst, vatra vačnatce rychle upeče.

Servíruje se na banánovém listě!