Účes (92.)

Traverzujeme po skalkách podél Velké vody, jak domácí pojmenovali řeku a končíme na kebunu, rajské zahradě domorodců. S Petrem ještě stíháme ledovou koupel, než s dešťem přichází zbytek výpravy.

Zvykáme si na vstávání v pět. Během dopoledne je třeba urazit co největší kus cesty, protože poledne přináší deště. Tunely džunglí s prosekáváním cesty se střídají se „schůdnými“ úseky. Po lehkých potocích končíme na Džemantaman, kde je poslední šance na stavbu pondoku, přístřešku z větví a kapradin pro nosiče. Na krytinu se používá stromová kůra, někdy jalovec, pokud je v dosahu pandanus, využívají se jeho tuhé listy. Výhodný tvar je dovoluje klást na sebe jako tašky. Mačetami vysekáváme místo pro stany a snažíme se vytvořit plošinku, ale ani větve s bujnou zelení moc nepomáhají. Ve vlasovém studiu džungle se roztodivné výtvory na hlavách mužů mění. Matian nejprve rozštěpí konec klacku, pak z ohně vytáhne rozžhavený kámen a pevně jej klackem sevře. Kamenem přejíždí po své prasečím sádlem promaštěné bujné kštici, vlasy tak vytvářejí souvislý příkrov. Vzniklá „helma“ je pracná, možná i trochu bolestivá, každopádně výrazně praktická.

Nový účes působí „neprůstřelně“.

PÁD

Džungle se převléká do roucha horského mlžného pralesa plného mechů a lišejníků, které vypadají jako nekonečné vousy Síkhů (Jedna z pěti svatých zásad jim nařizuje vousy nestříhat. Omotávají si je v pramíncích.). Hledáme šanci na překonání těžké řeky, jedinou možností je kmen stromu přes hluboce zařízlou strž. Pád by byl bez šance na přežití, jistíme lanem a psychická berla na odporně kluzké kládě pomáhá. Dál se prodíráme zelení mechů, měkký koberec tlumí drobné pády. S nejrychlejším nosičem Janusem jsme se příliš rozjeli, v rozletu nás brzdí až další most ze dvou klád. Vypadají hodně unaveně, kdy po nich někdo naposledy šel? Vybírám si mohutnější kládu vpravo, ale volba byla špatná. Přestože je kmen silnější, je dokonale prohnilý a pod moji váhou praská. Řítím se do hlubin. Nejdelší sekunda života – co já v ní všechno viděl! V pádu se snažím dosáhnout na druhý kmen. Rukám se daří zachytit, drží mne nad hučící vodou. Nejsem žádný gymnasta, ruce mám slabé, tohle není situace pro mne. Hororový okamžik. Uzraji jak hruška? Asi je v nás schované něco, očem sami nevíme, kouzelný rezervoár. V mládí jsem měl na stěně pokojíku plakát ze tří afrických obrázků. Na prvním gepard dohání paviána, už po něm šlehá prackou. Na druhém záběru se pavián v posledním okamžiku předsmrtné křeče s rozšklebenou tlamou staví proti gepardovi. I ve mně se něco kdesi hodně hluboko vybudilo, ani netuším, kde se to vzalo. Daří se mi rozhoupat a vyšvihnout se nohama nahoru na kládu. Zachráněn! Jsem v pořádku, nedopadl jsem jak pavián na třetím snímku. Ten, přestože šel až za hranici možností, skončil v zubech geparda. Propukám v šílený smích živočišné radosti z darovaného života. Chvěji se vzrušením, ruce se klepou, stírám krvavou bradu a drobně odřený obličej a přitom se směji jak blázen. Vyhrál jsem svůj životní boj! Konec dramatu viděl z dálky Peter. Nemohl nic, než se bezmocně dívat a večer si zapsat do deníku: „Scéna ako z akčného filmu. Našťastie sa mu podarí zachytiť sa na mokrom kmeni a teraz visí nad hučiacimi perajami. Za takýto výkon by sa nemusel hanbiť ani veľký Bruce! Eště dva či tri pokusy o vyšvihnutie a Rudo je znova na pevnej zemi. Tento raz to bolo iba o chlp!

Radši ani neuvažujem nad tým, čo by bolo, keby…“

PLATO KEMBALO

S narůstající výškou vyklízí džungle silné pozice, zmizely i pomalu rostoucí jehličnany. Na jejich místo se tlačí subalpinské křoviny, rododendrony, jalovce a pěnišníky. Konečně venku z pralesa! Horská savana je posetá prehistorickými stromovými kapradinami. Volnost umocňují výhledy na údolí Velké vody, která před námi jen zbaběle kličkuje. Už z ní nejde strach, ztratila sílu. Výrazně se ochladilo a každý déšť je citelně znát. Ve výšce 3 700 metrů končíme u skalního převisu Bongibe. Převis je malý, stany stavíme na pahrbku, kde není vlhko. Nocí se nesou zpěvy nosičů. Přestože jsme jim půjčili veškeré oblečení, musí jim být zima. Půjčuji tradičně maximum. Rukáv goretexové bundy sežehl novému majiteli v noci oheň. Je těžké se zlobit. Nemá cenu Matianovi vyprávět, že zrovna tahle bunda je nejkvalitnější a že její hodnota znamená ve Wameně několik prasat. Tomu tady stejně nikdo neuvěří. Vysvětli Eskymákovi, jaké horko je na poušti! My zase nerozumíme tomu, proč si chlapi nevzali s sebou oblečení, které od nás dole dostali. Rozebraly jim to manželky nebo si je šetří na slavnost?

Lehké stoupání do sedla přináší výhled na vrcholy v mracích a na náhorní plošinu. Horské plato Kembalo ve výšce 3 500 metrů s bělostnými vápencovými skalami modelovanými erozí do fantastických tvarů, zeleným mechovým kobercem honosnějším královských gobelínů, křišťálovou vodou ledových říček a bystřin je dokonalou odměnou za předchozí trápení v džungli. Fern tree, stromové kapradě, které vypadají jako mohutné palmy, vytvářejí dokonalou iluzi druhohor. Chybějí jen prehistorická zvířata. Nechybí naprostá pohoda a volnost. První jistotou správné cesty je klacek s trsem kapradí. Ukazuje směr a prozrazuje Ilagu pár dní po levici. Podařilo se, dosáhli jsme obvyklé trasy k vrcholu. Už nás nic nezastaví, ani drobné řeky. Pryč jsou hluboké strže a kaňony, náhorní plato je příjemnější. Déšť nás žene se někam schovat. Pod převisem zaháníme vlezlou zimu vařením a Petrovou „jablčkovicí“. Z jablečných procent se nosiči rozparádili a jsou ochotni pokračovat i ve slejváku. Ledový déšť bubnuje na těžknoucí batohy, vysvobozením je jeskyně Tontekul (3 550 m). Hořec louhovaný ve vodce je tatranskou specialitou, ale chutná výtečně i v Pegunung Maoke, ve Sněžných horách. Večer si nosiči odnášejí naše oblečky a boty, noc naopak přináší songy. Na stanu námraza, kolem led, mrazivá noc nese damalské zpěvy nosičů.

Snad jsou chorály bojové.