Vraky letadel (51.)

Indián v křesle velína jaderného reaktoru! Kronika letů je psána krvavým písmem, létání v těžkém terénu má občas divoké konce. Je problém na místní ranvej dostat letadlo. Po maratonu vysílačky se mi daří přivolat létající stroj, ale do maxima 290 kilo na 260 leteckých kilometrů do Nabire se nevejdeme. Letadlo odnáší Jirku s Martinem, s Víťou plánovaně zůstáváme. Nespěcháme do procesů, těšíme se na další pořádný nářez. Ilaga má skvělé možnosti výchozího místa k nejvyšším ledovcům.

Vystřízlivění je kruté, situace se rychle vyostřuje. Bivoj, co nám nesl prase, mi dává další dva dopisy, jeden je dokonce psaný na stroji! Předávám je čematovi, papíry požadavků OPM jak krvavý hřeb vnikají do jeho vědomí, celý se klepe.

„Přátele by mohla zajímat korespondence Irian Jaya! Co kdybych si dopisy odvezl?“ zkouším čemata.

Jen zalapá po dechu: „V žádném případě. Byl by to problém tvůj i celé Ilagy. Vtrhlo by sem vojsko!“ Červenobílé pruhy indonéské vlajky jsou ohroženy. Čemat kouzlí vysílačku a předává ji Dinusovi. Od této chvíle má chodit on i vysílačka stále s námi.

„Do Gome nemůžete, zajali by vás! Peníze uložte ke mně do bezpečí!“ znějí čematovy pokyny. Fantastický svět domorodců přikrývá stín skryté války, je těžké se orientovat. Co je pravda a kde čemat jenom mlží? Večer potkáváme hlídače, jehož baterka nervózně rentgenuje okolí. Chlap divokého zevnějšku připomíná ponocného, jen místo halapartny rachotí pravěkým kvérem.

Čematovi se rozklížily nervy a dovolil si vysypat tašku mých věcí. Nad jejím obsahem stojí místní policie se třemi vojáky. Zakazují nám všechno, nesmíme odejít, spát musíme tady. Bude s námi stále někdo z policie a vojska. Připomíná to zkrat, kdy únos manželky řeší podle místní zvyklosti zoufalý muž tak, že sám sobě usekne dva prsty.

Věci někdy končí dřív, než vlastně začnou.

NAHÝ RÁJ
Když se na něco čeká se s žíravou netrpělivostí, nepřijde to. Velké chvíle vznikají často díky náhodě, která přináší „moudřiny“ neplánovaného moudření. Mystériím je třeba někdy pomoci. Díky štěstěně vyrážíme na nejlepší výpravu. Dinus záhadně onemocněl, starat se onás má dvojice vojáků s puškou a barevným deštníkem, vysílačka a mladý nesympatický policajt, kterému přezdíváme Švestka. Míříme k posvátné hoře Kelabu, kam domorodci vynášejí obětiny. V Maiberi objevujeme termální prameny ideální teploty, lepší bych „nenašteloval“ z vanové baterie. Horké blaho stéká vodopádkem do ledové řeky, kombinujeme saunu. Ozbrojená nahota domorodců s luky a šípy i v termálech legračně demonstruje sílu. V Palumbor nás tři visuté mosty přehazují na odlišné břehy, v Maki armáda i policie padají do spánku nespravedlivých.

Na konci pochodu mýtinka servíruje slavnost pohádkových bytostí. Vstupujeme do království kouzel, kde vládnou mystéria, pohoda a úsměvy. Jáma s dušeným prasetem není hlavní příčinou radosti, snad zde objevili zázračný kořen s extraktem věčného smíchu. Chytám motolici už jen z pohlcení okolím, točí se mi hlava, rotuji v jiném světě.

„Víťo, štípni mě, zda se mi to nezdá,“ slyším svoji větu, která ze mne mimoděk vypadla. Nažhavení bojovníci skáčou v korytě ledové řeky jak vyřehtaná hříbata. Pekelný rej v nadpozemském světě! Lupeny tara suplují deštníky, zpěv přechází ve skřeky. Po blátivé cestě se plazí had desítek nevyskákaných těl, mávání luků s bojovými výkřiky nás louhuje v kombinaci strachu a mrazivého nadšení. Proud nahoty hrozí zřícením do řeky. Jsme unášeni něčím nadpozemským, válcují nás nahé doteky a vřeštění. V Kagu chýše praská zpěvem, který v sobě koncentruje nadpřirozené síly, nezastaví jej ani horský „pámbů“.

Svírá nás moc, jakou jsem nikdy nezažil. Jsme jak zkouření, zpití a zfetovaní zároveň, večer je zběsilejší než neuhlídaná marihuanová jízda, vše ovládá rachot pěveckého hymnu. Hudebních nástrojů není moc, vlastně jen bigony, malé harfy ze štípaného bambusu. Jaja s Begem je drží levou rukou u rtů a pravá ruka škube provázkem, který rozechvívá vycházející dech na bambusovém jazýčku. Dutina dodává muzice mručivé zabarvení připomínající didgeridoo. Doprovodem blaha je skřípání zubů, typický projev místních chlapů, na který je třeba si zvyknout. Nebrousí si zuby na nás, naopak. Zvuky zubní skloviny jsou vrcholem štěstí.

V horách Tibetu jsme kdysi dostali od purpurového mnicha záhadné kuličky. Po jejich spolknutí nás objala věčnost. Zalilo mne horko i chlad zároveň, udělalo se mi strašlivě dobře. Nevím, co to bylo, nikdy jsem se s ničím podobným už nesetkal.

Až teď tady a bez kuliček!